Iceland očima Lucolíny

Deník - Iceland 2018

Termín: 6.9. - 21.9.2018

Doprava: ČSA, Praha - Keflavik

Posádka:

Petr Pantlík - řidič, hlavní organizátor

Petr Eisinger - řidič a majitel nejlepšího průvodce Lonely Planet

Šárka Trnečková - bordelmamá

Honzík Eliáš - kameraman, kempový panic

Pepíček Relovský - Honzíkův guru, zpěváček

Michal Gembík - dron master

Petra Čaderská - Alzáček

Lucie Knyblová - kronikářka, vedlejší organizátor

6.9.2018 - čtvrtek

To nám to pěkně začíná. Letadlo má zpoždění cca hodinu, tak studujeme mapu. Díky zpoždění v Keflavíku přistaneme až v 0:30 místního času. Let byl v pohodě a přistání hladké. Venku nás přivítal pěkný vítr. K půjčovně aut jsme se svezli busem a za chvíli jsme vyfasovali dvě malé Toyoty Rav4, která nás mají 14 dní vozit. Pohled na malý kufr nás celkem vyděsil, ale nakonec jsme se naložili až po strop a vyrazili do Grindavíku do kempu. Cesta zabrala cca 0,5 hodiny. V brutálním větru jsme co možná nejrychleji postavili stany a zalezli do spacáku. Bylo něco po 3 hod v noci. Všichni před usnutím přemýšlíme, že jestli to počasí bude takhle celou dobu, tak to bude mazec.

7.9.2018 - pátek

Po noci plné pleskání stanu do tváří a ostatních částí těla díky šílenému větru jsme kolem půl 8 vstali. Některým dokonce popraskaly tyčky od stanu. Objevili jsme kempovou kuchyň, kde byly k dispozici nevyužité kartuše a spousta jídla, které tu zanechali cestovatelé před námi před odletem z ostrova. Z jídla se daly vzít např. těstoviny, olivový olej, sůl, kečup, pesto, kuskus atd.). Dali jsme sprchu, která byla v kempu zdarma a kolem 10 vyrážím směr Reykjavík nakoupit v Bonusu a pak dál na sever. Po cestě nás zaujme parkoviště a chodníček na kopec hned vedle silnice. Jedná se o kráter Grábrók. Ve skutečnosti jde o 3 krátery činných sopek, která však už přes 3000 let neprojevily aktivitu. Schody a chodníčky vedou až na ochoz kráteru a také do něj, takže jsme si ho mohli celý prohlédnout zblízka. Jelikož nám procházkou vytrávilo, na parkovišti jsme rovnou udělali oběd.

Další zastávka a zároveň místo dnešního kempování je Illugastadir, lachtaní zátoka. Projdeme se asi 1 km po pobřeží, lachtánci byli doma a pěkně se vyvalovali, tak jsme je v klidu obdivovali za krásného slunného počasí. Později se objevily dvě Francouzky, které měly nějaké magické kuličky, kterými lachtany přivolaly k sobě. Zvědavě koukali (lachtani), ale až na břeh se neodvážili a po chvíli stejně zmizeli zpět do bezpečné vzdálenosti. Den jsme zakončili večeří při západu slunce. Z počasí jsme měli mnohem lepší pocit :-).

8.9.2018 - sobota

Panťákův hlas nás vzbudil v 6:00, jak jsme se včera dohodli. Po snídani a sbalení přístřešků jsme cca v 8 hod vyrazili dál podél poloostrova ke skále Hvítserkur. Díky černé písčité pláži a paprskům ranního slunce prodírajícím se skrz mraky celé místo působilo magicky. Další velmi příjemnou zastávkou byly termály Grettislaug. Jsou to dva uměle vytvořené bazénky s teplotou 37 a 41 stupňů celsia. Místní týpek nám poradil, že, abychom měli co vykládat vnoučatům, měli bychom z teplé vody přeběhnout několik metrů k oceánu o teplotě 8 stupňů a pěkně se ochladit. Toto bychom měli zopakovat 3x. Uposlechli jsme tedy, aby vnoučata nebyla o historku ochuzena, ale z obav z infarktu hned na začátku dovolené jsme proceduru zopakovali jen 2x. Jehličky nás bodaly do celého těla jak ve studeném oceánu tak i v teplém bazénku. Stálo to ale určitě za to! Milá slečna v přilehlé kavárně nám pak dovolila si na venkovním posezení udělat oběd, tak jsme si u ní dali všichni za odměnu kávu. Dalším cílem byla zmrzlina v Akureyri (Brynja). Mělo se jednat o nejlepší zmrzlinu na Iceland, takže jsme zhodnotili, že Islanďané teda zmrzlinu moc dělat neumí.

Po cestě k vodopádům Goðafoss jsme se shodli, že jsme z auta v moři viděli delfíny nebo velryby, protože na tuleně to bylo moc malé :-) Vodopády byly první masovou záležitostí na, které jsme byli, na parkovišti bylo téměř plno, autobusy, japonci. Už to začíná. Vodopád ale úchvatný. Přístav Husavik nás moc nenadchl. kromě stánků, kde se dá objednat Whale watching a muzea velryb tu nic není. Dojem z místa nám vylepšil až gastro zážitek v místním hladovém okně Fish & Chips. Bydlení bylo poprvé na divoko kousek za Husavíkem na vyvýšené mýtince nad jezerem s výhledem na moře a hory. Romantika jak blázen. Vyvýšenina slibovala větrnou noc, ale nakonec to bylo dosud nejpříjemnější spaní. Tedy až na husí sbor nad hlavou.

9.9.2018 - neděle

Tankujeme, protože jedeme do hor. Pokus zahlédnout z útesů na sever od Husavíku velryby se bohužel nezdařil, tak se vracíme zpět do rybářského města, pokoupíme suvenýry a pohledy, někteří nakoupí v samošce a konečně vyjíždíme na další zastávku - vodopády Aldeyjarfoss, strávit v tomhle zapadlém městě 2 dny bylo až moc. Celou cestu nás doprovází sluníčko, z čehož máme velkou radost. Poprvé vidíme ceduli, že bez 4x4 nemáme pokračovat. Průjezd měsíční krajinou do strmých kopečků, nahoru dolu, byl poprvé trochu adrenalin. Parkoviště je kousek nad vodopádem, scházíme tedy po cestičce a kamenech k hučícímu vodopádu a když ho konečě uvidíme, tak nám spadne brada. Opravdu nádhera. Pohledu na čedičové sloupy vyryté ledem, na smetanovou pěnu vodopádu a mihotavou duhu se nedalo nabažit. A k tomu nám krásně svítí sluníčko. Když jsme se nabažili, vrátili jsme se kousek zpět k řece, kde jsme si udělali picnic.

Po obědě jsme přejeli cca 1 hod k jezeru Mývatn. Zaparkovali jsme pod horou Vindbelgjarfjall (529m), z jejíhož vrcholu se nám nabídl úžasný výhled na celé jezero. Vítr po cestě foukal do zad, takže nás nahoru pěkně vytlačil téměř bez práce. Nahoře už sice vítr tak příjemný nebyl, ale výhled do širokého okolí to naštěstí vykompenzoval. Slunečné počasí se nás drží, tak se můžeme v závětří kochat. Pak jsme přejeli do jiného světa - do oblasti Krafla, která je pojmenovaná po centrálním kráteru o výšce 818 m, který vévodí celé oblasti nad Mývatnem. Prošli jsme se po obvodu kráteru Viti, který je zaplněný vodou. Za ním poprvé vidíme bublající bahýnko a kouř vycházející ze země. Vedle se nachází oblast Leirhnjúkur, kde se nachází lávové pole ze sopky Krafla a také sirné prameny a jezírka. Jelikož je však posádka zmrzlá, necháváme prozkoumání na zítra. Po cestě se zastavíme ještě v malé geotermální oblasti Hverir, která je hned u silnice. Sirné prameny, bublající bahýnka, smradlavá kouřící jezírka, praskliny v zemi, kouřící kamenné komíny. To vše je tady na docela malém prostoru a dost nás to baví, že i zapomeneme na zimu. Hlavy složíme v kempu Hlid. Ještě je třeba zmínit, že oblast jezera Mývatn je známá také díky všudypřítomným pakomárům, kteří sice lezou do všech otvorů a částí těla, ale nekoušou.

10.9.2018 - pondělí

Po rychlém nákupu vyrážíme zpět na Leirhnjúkur, kde se schováme před otravnými komáry. Průvodce sliboval zábavu a nezklamal - hořící země, lávová pole, které je skoro stejně vysoké jako my, puklina v zemi - úchvatné místo, kde jsme strávili snad 2 hodiny obdivováním krajiny, která nás na každém metru něčím překvapila včetně páru oveček, které se pásly na lávové poli :-) Pak jsme přejeli k jeskyni Grjótagjá, kterou jsme přejmenovali na prznitelskou jeskyni, protože se tam údajně natáčela nějaká odpaňovací scéna z Hry o trůny. Hverfjall, je kráter, který jsme i celý obešli a kochali se nad rozličnými výhledy na všechny strany vč. pohledu na Mývatn a Vindbelgjarfjall za ním. Poslední zastávka v této oblasti byla Dimmuborgir - lávové pole, kterým jsme si prošli. Pára v teplé lávě vytvořila neobvyklé tvary říká průvodce. Bylo zase dost komárů a také japonských turistů, otázka, co bylo otravnější. Přejeli jsme cca 1 hod na sever k Dettifoss. Úchvatný vodopád se širokým kaňonem má největší průtok vody v Evropě. Poprvé tu vidíme ceduli se zákazem dronů. Cesta k vodopádu byla víceméně měsíční krajinou po dost hrbolaté cestě, kterou řidiči nechtějí absolvovat znova, proto jedeme dál na sever s vidinou lepší cesty na opačném břehu řeky. Jelikož je ale už dost hodin, kempujeme v Ásbyrgi. Tenhel kemp byl zatím nejromantičtější, mezi stromy obklopený skalami a také nás nic nestál.

11.9.2018 - úterý

Nabrali jsme špatný směr - Husavik! Naštěstí jsme si toho zavčas všimli a vracíme se na správnou cestu. Ta je bohužel opět dosti adrenalinová, skáče to jak na tankodromu. Dokonce projíždíme stavbou, kde je omezení rychlosti na 50 km/h, což nás dost pobaví při naší průměrné rychlosti 30 km/h. Pak už je ale silnice lepší. Jde asi o stavbu nové silnice k Dettifoss ze západní strany, která je turisticky více využívána. Mrkneme na vodopád tedy i z druhé strany, ale včerejší východní strana byla tedy rozhodně lepší. Po zkontrolování západního výhledu na vodopád jdeme vařit snídani, někteří se ještě projdou k menšímu vodopádu Selfoss, který má u sebe několik menších fossátek :-) Po pár ujetých kilometrech začíná teprve dobrodružství. Míjíme značku, která zakazuje vjezd aut bez pohonu 4x4 a vydáváme se na cca 100 km drnacvou fkovou cestu. Náš dnešní cíl je totiž kaldera Askja uprostřed Vysočiny. Cca za hodinu jsme pokřtěni prvním brodem, který řidiči zvládli bravurně. Další brod byl napínavější, ale projeli jsme! Obědovou pauzu dáváme s výhledem na horu Herdubreid, která vypadá jako bábovka. Když vítr na chvíli odvál mraky, ukázala nám dokonce sněhovou čepici. Po právu jí Islanďané říkají Královna hor, je úžasná. Konečně jsem se dokodrcali na parkoviště u Askji, kde jsme navlíkli goráč, protože začalo pršet i sněžit. K jezeru uvnitř kaldery Öskjuvatn je to cca 2,5 km po rovině, takže byli všichni zklamaní, že nebude výšlap na zahřátí. Malé smaragdové jezero Viti je prý ke koupání, ale přístup je dost strmý a bahno klouzavé. Když jsme viděli dvě turistiky, jak se škrábou nahoru, tak jsme si tu koupačku nechali i ujít :-) Viti má zeleno mléčnou barvu, větší jezero Öskjuvatn je “normální” modré. Prošli jsme se kousek po břehu a vydali se zpět k autu. Demokraticky jsme odhlasovali, že v kempu Draki spát nechceme a že pojedeme k dalšímu cíli, což se později ukázalo jako nešťastné rozhodnutí. Vzniklo totiž menší nedorozumění, co ten příští cíl vlastně je a jak je tedy daleko :-) Po čase bylo jasné, že do civilizace za světla nedorazíme a budeme muset v horách přespat. Kolem 8 večer jsme narazili na plácek s kadibudkou, který asi v sezóně slouží jako zastávka pro autobusy a bylo jasné, že lepší ubytování v horách už nenajdeme. Panťák z procházky po okolí přináší info, že za nedalekým mostem je závora (která se dá zvednout) a cedule, že jsme v národním parku, kde se nesmí kempovat. Budíček tedy domluvíme na 6 hod ráno a co nejrychleji mizíme.

12.9.2018 - středa

Opět nás těší slunečné nebe téměř bez mráčků. Kotárama míříme k obřímu kaňonu Hafrahvammagljúfur. Po cestě si vyjedeme autem na jakýsi kopeček, odkud je fajn výhled do okolí. Kaňon je asi 15 km dlouhý. Ranní slunce ho nasvítilo jen z části, tak vypadá tajemně. Dnes na nás po cestě několikrát vykukuje ledovec Vatnajökul, který obdivujeme, kdykoliv ho vidíme. Oběd jsme si dali u přehrady Kárahnjúkar, kde je i největší elektrárna na Islandu. Další zastávka je velmi příjemná, protože jsme se opět naložili do teplé vody. Tentokrát v místě Laugarfell. U celkem nového hotelu se nachází dva bazénky s vodou o teplotě 38 a 42 stupňů. Byli jsme tam dlouho a úplně sami.

Zmenšily se nám zásoby jídla, takže jedeme do Bonusu v Egilsstadiru a pak se vracíme k Hengifossu. Vodopád je 3. nejvyšší na Islandu s výškou 118 m. Výlet nahoru z parkoviště u cesty trval asi 45 minut (2,5 km). Nedá se tu dojít přímo až k vodopádu, respektive je to po velkých mokrých kamenech na vlastní nebezpečí. Ubytování vybereme v kempu Höfðavík, kde jsme až na jedno auto sami. I tak nás přišel správce zkasírovat. Kemp je u jezera Lagarfljót, kde žije údajně nějaká příšera. My tedy nic neviděli, spalo se dobře, zatím asi nejteplejší noc, jen polární záře pořád nic.

13.9.2018 - čtvrtek

Ráno jsme si před odjezdem docela zablbli na trampolíně a tím jsme vyhodnotili kemp jako dosud nejlepší. Došel plyn, tak sháníme kartuše. V místních “hornbachu” jsme nepochodili, kdežto na pumpě N1 jsme byli úspěšnější. Na ranní poradě se vybral další zastávka, která v původním plánu nebyla. Máme čas a Lonely Planet doporučuje na východě navštívit městečko Seydisfjordur, kde přistává trajekt z Evropy. Vesnička má barevné domečky, modrý dřevěný kostelík a své kouzlo. Procházku jsme zakončili luxusní kávou a obědem v Kaffi Lara El Grillo. Ochutnali jsme nej vegetariánský burger ever.

Přejeli jsme do dalšího fjordu až na konec cesty ve vesnici Neskaupstadur. Vyhlíželi jsme velryby, ale opět jsme neměli štěstí. Zrovna pršelo, ale při lepším počasí by se tady dala udělat pěkná procházka po vyznačeném chodníčku podél útesů. Dál už po cestě nebylo zajímavého nic, jen silnice podél pobřeží s horami zahalenými v mracích, jen občas vykoukly špičaté zuby, které připomínají třeba Roháče :-). Jediné město široko daleko je Djupivogur, kde je i kemp. Ten je tentokrát vybavený kuchyňkou a posezením, tak tu strávíme večer a po cestě do stanu konečně vidíme polární záři. Aurora se ukázala jen na chvilku, ale byl to krásný pocit.

14.9.2018 - pátek

První zastávka u oranžového majáku byla dost větrná, dál už se ale počasí jen zlepšovalo a u naší stěžejní zastávky už jsme si hodně libovali, jak nám to se sluníčkem svítí. Paprsky krásně osvětlovaly kusy ledu v ledovcové laguně v Jökulsárlón. Jsou tu také kámoši tuleni. Sledovali jsme odtávající a plující kry a šli spolu s nimi směrem na černou pláž s názvem Diamond beach, která nikdy není stejná, jak kusy ledu přibývají a odtávají. Kluci vyzkouší teplotu vody po kotníky a pak se přesuneme ke stánku s Fish & Chips, které nepřekonají ty z Husavíku (aspoň něco má to město k dobru). Po cestě dál sledujeme jazyky ledovce Vatnajökul, které se plazí směrem k pobřeží. Z vyhlášené oblasti Skaftafell jsme navštívili jen splaz ledovce Skaftafelljökul. Vodopád Svartifoss jsme podle fotek vyhodnotili jako nudný a podobný Hengifossu a že ho tedy můžeme vynechat. Po cestě k ledovci jsme se těšili, že bude aspoň hučet, ale byl potichu a šla od něj dost zima a respekt. Procházka byla po rovince cca 3,5 km tam i zpět. Poprvé taky platíme parkovné (750 kr). Táboření už máme vybrané cca 8 km zpět ve Svinafell, kde se nám moc líbí, protože jsou tu sprchy zdarma a velká jídelna.

15.9.2018 - sobota

První procházka dnešního dne v dešti jsou mechové chaloupky v usedlosti Núpsstaður. Domečky jsou na soukromém pozemku u farmy, kam se nedá dojet autem. Potom sjíždíme na F-kovou silnici směrem k Laki. Začínají panoramata mechových skal, drncání, brodíky. Po cestě je zastávka u vodopádu Fagrifoss, což v překladu znamená “krásný vodopád”. Vodopád dostál svému jménu, za což jsme se mu poklonili a pokračovali dál asi ještě hodinu a půl.

Laki je sopka, která dala jméno 25 km dlouhé řadě sopečných kráterů, které v minulosti způsobili jednu z největších katastrof na zemi. Autem se dá přijet až k úpatí sopky a výstup na 828m vysoký kráter by nebyl nijak náročný, kdybychom zase nemuseli bojovat s větrem, deštěm. Mlha a vítr v nás vzbuzovali beznaděj, že bychom snad z vrchu viděli slibované výhledy, ale při sestupu dolů fouklo správným směrem a odkryla se nám jihozápadní část řady kráterů. A to nám tedy opět spadla brada z té zeleno černé fotogenické nádhery. Po cestě zpět na hlavní silnici jsme zastavili ještě u rokle Fjaðrárgljúfur. Tady už se to zase hemžilo turisty, stála se fronta na fotku atd. Pohled do rokle s průzračnou vodou ale stál za to. Na okrajích jsou vidět vyšlapané chodníčky od turistů před námi, kam už nyní není povolen vstup a smí se chodit jen po vyznačených stezkách a po kovových plošinách se zábradlím. Turistická místa se neustále mění, jak je nápor větší a větší.

V plánu byl nákup, protože ráno bylo ještě zavřeno, nyní je ale už zase zavřeno, je totiž sobota :-) Skončíme tedy hned v sousední restauraci Systrakaffi, kde nás obslouží milá servírka z brněnské Jedné básně a nabídne nám možnost si koupit domácí chleba.

Jen chvíli jedeme po krásné R1, než zase odbočíme na f-kovou silnici, abychom se po 2,5 hodinách dodrncali do kempu v Landmannalaugar. Cesta byla dlouhá, otravná, v mlze a dešti, s několika brody. Do kempu jsme dorazili po tmě, v průtrži a poryvech větru. Obdivovali jsme, že tam vůbec stojí nějaké stany, které musely být zatíženy kamením, jinak už by plápolaly někde v Duhových horách (s kolíkama totiž v tom kamenitém terénu moc nepochodíte:-)). Předpověď na noc byla ve stejném duchu, jako aktuální počasí, tak jsme naznali, že nemá cenu stany ani stavět. Cesta zpět do civilizace by byla v tom počasí a po tmě už tak pro unavené řidiče náročná, tak poslední možná varianta byla přečkat noc v autě. Úmyslně není použito slovo “přespat”, ale “přečkat”, protože spánku jsme moc nedali. Vítr lomcoval s autem, byla zima, protože přes dveře dost táhlo a ve 4 v autě moc místa na natažení nohou nenajdete. Po půlnoci přestalo pršet, i vítr ustal.

16.9.2018 - neděle

Tak nám nasněžilo:-) To, že po půlnoci přestaly bušit kapky na kapotu, neznamenalo, že je po všem. No a víte jak, vypadají duhové hory, když napadne sníh? Jako jakékoliv jiné hory, žádné barevné scenérie by se nekonaly, tak jsme plánovaný celodenní trip zavrhli a chystali se zpět do civilizace. Před odjezdem jsme to ale chtěli našim polámaným tělům po předešlé noci vynahradit, tak jsme strávili ráno v “termálním soutoku” :-) Přímo u kempu se totiž slévají dvě řeky, jedna téměř sto stupńová a druhá studená a vytváří tak bazének s příjemně teplou vodou. Občas sice nějaký proud převáží, tak musíte odplavat o nějaký metr jiman, ale bylo to moc příjemné ráno. K tomu ty výhledy na zasněžené kopce a to ticho…

Když se začal kemp probouzet, už jsme vařili čaj, snídani a pomalu se chystali k odjezdu zpět na R1. Po cestě jsme se kochali zasněženou scenérií, která se střídala se zelenými kopci a černým pískem. Dorazíme do Víku a v dešti přeběhneme do nákupního centra, kde je i prodejna Icewear, kde nakoupíme nějaké suvenýry. Poobědváme a přejedeme kousek na černou pláž, odkud je výhled na bazaltové skalní útvary v moři s názvem Reynisdrangur. Následně jsme přejeli na druhou stranu útesů na Reynisfjara beach, kde bylo o poznání více turistů, prošli se kolem čedičových skal a pozorovali jak se mohutné vlny tříští o skály. Nebýt turistů a zamračené oblohy, bylo by to úžasné místo, kde by se daly trávit hodiny. Takhle jsme už zase v dešti pelášili k autům a jedeme dál. V oparu v dáli byla vidět fotogenický skalní oblouk Dyrhólaey, u kterého v létě bývá jedno z největších hnízdišť papuchálků, ale kvůli počasí jsme si řekli, že nemá cenu zajíždět blíž. Pořádné promoknutí jsme si raději nechali až na další procházku k vraku amerického letadla „Dacota DC-3“ ze 70 let v místě Solheimasandur. Zvědavci toužící vrak vidět musí totiž ujít 3,5 km na černou pláž po otevřeném prostranství, kde se před deštěm není kam schovat. A zrovna přišel mrak, který nás vydatně kropil po cestě tam i zpět. Po tomto zážitku jsme vygooglili nejbližší kemp s nějakým zázemím, jako je kuchyň a sprcha a jedeme rovnou tam. Kem se jmenuje Hamragardar, je to jeden z těch slabších, ale na pěkném místě v dosahu dvou krásných vodopádů, které si ale necháme až nad další den.

17.9.2018 - pondělí

Den vodopádů zahájíme těmi u kempu. Vodopád Gljufrabui není téměř vidět, protože padá do propasti, kterou obklopují skály, takže je vidět jen vrchol vodopádu. Odvážlivci se mohou jít kańonem podívat přímo k němu, ale uklouznutí na mokrých kamenech a šlápnutí do vody jsou téměř jistotou. Druhý vodopád Seljalandsfoss byl už zajímavější, dalo se jit nejen k němu, ale dokonce i za něj. Za masu vody se dá dostat po kluzkém chodníčku, v zástupu turistů a součástí procházky je nezbytná sprška od vodní tříště. Třetí vodopád jsme míjeli již včera, jen se nám k němu už nechtělo. Jde o známý vodopád Skogafoss. Turisté jsou už samozřejmostí, stejně jako duha, která nechybí téměř u žádného vodopádu. Stezka kolem Skogafossu nyní vede po kovových schodech nahoru až na vrchol útesu a pak pokračuje kolem kaňonu řeky dál do vnitrozemí. Sluníčko opět svítilo, tak jsme se chvíli prošli a pak přejeli vyfotit za plotem travnaté střechy muzea Skogar. Ti, co neměli vodopádů ještě dost, šli obdivovat Kvernufoss, kde až na skupinku japonských turistů nikdo nebyl. Vodopád je schovaný v krásné rokli a cestička vede opět až za jeho vodní stěnu. Nasycení vodopády jedeme opět dál na západ, kolem celebrity Eyafjallajökul. Po cestě nás zaujala malá jeskyně Steinahellir, která je vidět ze silnice. Je volně přístupná a překvapila nás stěnami porostlými kapradím.

Přejíždíme na turistické šílenství - Zlatý okruh. První zastávka je kaskádový vodopád Gullfoss na řece Hvítá. Dá se pozorovat ze dvou vyhlídek přeplněných lidmi. Díky kaskádě a peřejím je tenhle vodopád nesmírně fotogenický hlavně v zimě, když zmrzne. Zima sice byla, protože dost foukalo, ale ke zmrznutí měl vodopád ještě daleko, tak jsme se moc nezdržovali a vyrazili na další stanoviště - Gejzír. Tady už překvapivě tolik lidí nebylo. Otec všech gejzírů, tzv. Velký Gejzír momentálně spí, aktivní je ale jeho soused Strokkur. Ten chrlí teplou vodu cca co 5 minut a hned první výbuch některé z nás slušně zkropil. Každý výbuch byl jiný, jeden vysoký, druhý nízká, pak nás překvapily dva za sebou.

Protože nám před pár dny nevyšly Duhové hory, vymysleli jsme výlet do hor čarodějných, jelikož předpověď slibovala krásné počasí. Jakmile na Islandu řeknete hory, je jasné, že cesta bude opět f-ková. Tentokrát nás ale překvapila, protože to nebylo tak hrozné, víceméně se jelo jen po štěrku, jeden úsek se navíc zrovna opravoval. Dalo se jet tedy trochu rychleji, třeba 40 km/h :-). Zachtělo se nám termálů, tak jsme vygooglili nejbližší - oázu Hveravellir, která se stala pro dnešní noc i naším domovem. Když jsme pak koukali na mapu, kde vlastně jsme, překvapilo nás, že jsme vlastně kousek od oblíbeného Husavíku :-D. Ne, tak vážné to nebylo, ale projeli jsme cca polovinu horské spojnice mezi severem a jihem. Oáza je úžasné geotermální oblasti, kde opět bublají potůčky a prskají gejzírky. Na konci těchto bublátek je uměle vybudovaný termální bazén, do kterého nás zima a vítr zahnal hned po postavení stanů a rychlé večeři. Voda byla extra teplá, bylo náročné najít místečko, kde by se dalo vydržet delší dobu :-) Po provaření jsme stihli dokonce ještě pivo v restauraci.

18.9.2018 - úterý

Ráno někteří vyrazili opět do bazénku, který už nebyl tak teplý jako včera. Dopřáli jsme si k snídani vafle a vyrazili za krásami Čarodějných hor. Kempové sprchy a toalety postihla katastrofa - neteče studená voda, pouze teplá :-) Zařízení se tedy stalo nepoužitelným a mohli jsme využít luxusního nového zázemí hotelu. Po cestě zpět se stala zvláštní věc - poprvé na f-kové silnici nás někdo předjel a to tak, že rychle, docela jsme koukali.

Zaparkovali jsme v Kerlingarfjöllském horském centru a odtud se vydali na pěší výlet k další geotermální oblasti Hveradalir. To, co nás čekalo cca po 5 km procházce, byla neuvěřitelná krása. Otevřelo se nám barevné údolí s výhledy na zelené kopce, ledové pláně a kouřící potůčky. Sešli jsme po hřebeni jednoho z jílových kopečků dolů ke kouřícím potůčkům a bublajícím bahýnkům. Chvíli jsme se procházeli parou sem a tam, na jeden kopeček a pak na druhý a když jsme se nabažili výhledy, vydali jsme se již po silnici zpět k autům.

Po obědě se vracíme zpět do civilizace. Dorazíme až do města Laugarvatn, které je asi celkem turistické vzhledem k počtu hotelů u jezera. Je tu i populární termální koupaliště Fontána, které jsme nenavštívili. Natankujeme, nakoupíme a po nezdařeném pokusu najít místo ke kempování na divoko se vracíme do města do kempu.

19.9.2018 - středa

Poslední bod Zlatého okruhu je národní park Þingvellir. Prošli jsme se mezi tektonickými deskami a davy turistů, mrkli na vodopád Öxaráfoss, který ve srovnání se včerejšími nestojí ani za řeč, obešli kostel a bylo po všem. Víc zajímavého jsme tu nenašli, tak jsme jeli pryč. Ve srovnání s tím, co jsme už na Islandu viděli, nás tento národní park vůbec nenadchl. Zastavíme krátce v Bonusu a směřujeme na jih ke geotermálnímu poli Krísuvík (Seltún). Projdeme se, vylezeme na kopec, pokocháme se výhledem na okolní jezera a kopce. Oko zaujme jezero Grænavatn, které je ve skutečnosti zatopený kráter. Jeho tyrkysově zelenou barvu způsobuje vysoký výskyt síry a 45 m hloubka.

Plán byl přespat v Grindavíku, kde jsme spali i první noc, protože kemp byl levný, sprchy zdarma a chtěli jsme vrátit zbylé zásoby pro další turisty. Jenže vítr, který nás přivítal první den, tu byl asi neustále. Jelikož některé stany by to nemuseli vydržet, prcháme do Reykjavíku. Kemp ve městě je nejplnější, v jakém jsme doposud byli a taky nejdražší. Postavíme stany, uvaříme večeři a vyrazíme do města. Na třetí pokus se nám podaří najít hospodu, která není plná dětí. Hlemmur Mathöll - jde o jakousi tržnici, kde jsou ve středu stánky/restaurace a po obvodu posezení.

20.9.2018 - čtvrtek

Jdeme objevovat hlavní město. Projdeme kolem včerejší tržnice a pokračujeme hlavní ulicí Laugavegur. Navštívíme obchůdek ve vestibulu muzea falů, když se pobavíme, přeskakujeme od jednoho obchodu se suvenýry k druhému. Když nás to přestane bavit, najdeme kavárnu a spočneme. Kávu v podniku Te&Kaffi můžeme doporučit. Nesmíme vynechat dominantní luteránský kostel Hallgrímskirkja, který byl dokončen teprve v roce 1986. Hlad nás pak zavedl do rybí restaurace Reykjavik Fish, na kterou jsme dostali doporučení. Všichni jsme si pochutnali. Při procházce po nábřeží jsme obdivovali lodě, vystavenou starou lokomotivu, skleněnou koncertní halu Harpa a plastiku lodě z oceli s názvem Solfar neboli Sluneční jezdec. Boj se silným větrem nás dost vyčerpal, takže to chtělo ještě pivo. Navštívili jsme tedy místní putyku s názvem Bravó, která měla své kouzlo, aroma, nevlídné toalety a dobré pivo (točený Viking)

Tímto pivním zážitkem naše putování končí. Děkujeme všem islandským elfům a vílám, že nás strážili, dopřáli nám hezké počasí, nikomu se nic nestalo, žádné auto se nepolámalo a že jsme se bezpečně mohli vrátit domů.